Jdu ven. A na to je potřeba se řádně připravit. Je zhruba 28°C, takže jdu v kraťasech. Ale do baťohu si pro jistotu beru kabát a dlouhé kalhoty. A jedny s podšívkou. Rovněž přibaluji slzný plyn, dva nože různých velikostí - kvůli riziku přepadení. To se ví - také jedno plato Ibalginu - nenechám se zaskočit bolestí hlavy nebo čehokoli jiného. Může pršet - takže deštník, pláštěnka a gumáky. Za opasek zavěšuji jednu hůl - kdybych z nějakého důvodu začal kulhat. Samozřejmě dvoje hodinky, trocha jídla a pití, kreditka, hotovost, nahradní spodky a jiné samozřejmosti.
"Ale miláčku," praví má drahá polovička, " vždyť jdeš jen naproti do samoobsluhy pro rohlíky."
"No a?" odvětím. " Co je špatného na tom, když je člověk opatrný?"
Co pořád všichni mají? Opatrnost je správná. Sichr je sichr, jistota je jistota! Člověk se musí připravit na všechno, ale nemůže-li na všechno, tak skoro na všechno a nemůže-li skoro na všechno, tak na co jen může. Jsem ve střehu a připraven! Voják si bere zbraň, kosmonaut skafandr, právník zákony… Já si beru všechno. Nebo aspoň co unesu. Jsem nepřekonatelný v předvídavosti!
--------
Odvádí mě na psychiatrii. To jsem nečekal.
Co je, sakra, špatně?
Něco jsem zanedbal?
Něco jsem zanedbal?
Nemohl jsem si vzít nic. Ani pistoli. Prevíti.
--------
Z cely léčebny hledím na pěkně upravenou zahradu a pozoruji duševně choré. Mám jen sám sebe. A pyžamo. Možná mám jen to pyžamo - jsem přece blázen.
---------
Pořád přemýšlím, kde byla chyba…
Nemám ani sám sebe. Ale měl jsem to někdy? Koneckonců jsem patřil strachu.
---------
Je potřeba se hledat a najít.
Hleďme - už mám víc než jen pyžamo.
-------------
Zírám z okna své cely na duševně choré. Zdá se, že o sobě neví. Ale to ani ti venku.
Už vím co hledat.
Upokojen touto myšlenkou nabývám jistoty. Ohnul jsem se pod postel, vylovil kousek chleba a jablko (které jsem schraňoval pro případ náhlého hladomoru) a vyhodil to.
Nevím, jestli mě ti blázni někdy pustí. Ale co už - všechno mám s sebou…