Tak jsi nám zase onemocněl. Dostal jsi rýmu a já si vyčítám, že jsi ji asi chytl ode mě. Celou noc jsi plakal a my jsme s maminkou nevěděli co s tebou dělat a jak ti pomoci. Bojoval jsi s nastupující nemocí a trpěl jsi. Se sevřeným srdcem jsem poslouchal jak chrochtáš z peřinek když jsi konečně po neklidném převalování usnul.
Druhý den byla maminka s tebou u lékaře a cestou domů jste se za mnou stavili do práce, protože tatínek je sklerotik a zapomněl si doma telefon. Maminka zastavila s autem na ulici a já jen vyběhl ven, vyzvednout si tu zvonící věc, se kterou si tak rád hraješ. Seděl jsi ve své kolíbce na místě spolujezdce. Bylo vidět, že máš už horečku. Ležel jsi smutně a bez nálady zaklíněný ve vajíčku ze kterého už pomalu vyrůstáš. Ale když jsem zaklepal na okno tak ses na mě podíval a usmál ses. Malé děti mají právo křičet a plakat i když jim nic není, natož, když jsou nemocné. A tobě bylo špatně, byl jsi unavený a přesto jsi se na mě usmál a obdaroval mě tak na celý den! Kéž by i dospělí uměli být tak štědří - i když jim zrovna není dobře. Ani nevíš jak ti za to děkuji.