Jak jsi vykoukl na svět

Můj milý Juniore, těchto pár řádků věnuji především tobě. A taky tvojí mamince. V okamžiku, kdy jsem tvoji maminku potkal, změnilo se vše. Celý můj život. A možná i celý svět. A díky tomu, že jsem potkal tvoji maminku, začala se odvíjet i nitka tvého osudu. Když jsem tvoji maminku poprvé uviděl, vůbec mě nenapadlo, co mě vše čeká. A netrvalo to zas tak dlouho...

S maminkou jsme se měli (a máme) moc rádi. A když se mají dva rádi, tak se mají rádi čím dál víc. Láska má takovou zvláštní vlastnost, že je jí tím víc, čím víc ji rozdáš. A my jsme chtěli tolik rozdávat, až jsme to s maminkou nemohli unést a potřebovali jsme ještě někoho, kdo nám s tím pomůže. A proto jsi přišel na svět ty. Nejdříve jsi byl v maminčině bříšku, a byl jsi úplně malinkatý, menší než prstík. Pak jsi rostl a my jsme nejen viděli, jak roste mamince bříško, ale pan doktor má speciální zařízení, kterým jsme tě mohli i vidět. Mávali jsme ti, ale ty sis cucal paleček a měl jsi svých starostí dost. Musel jsi  se připravit na svět, na vše co tě čeká. Ale občas jsi o sobě dal vědět - vytrčil jsi nožičku nebo ručku a mamince se zavlnilo bříško. Někdy mamince bříško  poskakovalo - to jsi škytal. Jak jsi ale rostl, začalo ti být těsno a chtěl jsi ven.

Po devíti měsících tě tedy maminka statečně přivedla na svět. Když jsi poprvé ucítil vzduch na svém těle, byla noc a venku slabě pršelo. Bylo již chladno, protože začínal listopad a blížila dlouhá a mrazivá zima. Ty jsi ale neplakal. Až jsme se s maminkou lekli. Ale pan doktor tě polechtal na patičce a ty ses usmál. Takto malé děti se prý ještě neumí smát  - je to prý jen taková křeč. Ale pokud křeč vypadá jako úsměv, je to jistě dobré znamení. A s tímto znamením se opět vše změnilo. Změnil se život mamince, mě a možná se změnil celý svět. Od této chvíle jsme nebyli již s maminkou my dva, ale byli jsme již tři a vše bylo od té chvíle mnohem hezčí.