Bylo zataženo. Blížila se bouřka. A v tom zlověstném přítmí ozářil cestu paprsek světla. Ocitnu se blíž ozářené ploše cesty a spatřím jen hromádku spadaných žlutých květů. Záře jakoby opadla. Vlastně tu vůbec nebyla. Jen ty květy. Květy, co ještě před chvílí zářily jako slunce. Najednou pohasly. Byly opět jen opadanými květy.
Opět?
Podél cesty spatřím muže jak venčí dva psy. Jednoho velkého a jednoho menšího. Ten velký vypadal divně. Tušil jsem, že spatřím mimořádný zjev z psí říše. Když jsme se k sobě přiblížili, z
jistil jsem, že větší pes není pes, ale koza. Venčil psa a kozu. Ten muž byl již postarším pánem šedivých vlasů. Z jeho pohledu bylo zřejmé, že si všiml mého omylu. Zdá se, že ten člověk je vhodný pro mou otázku.
"Vážený pane," přistoupil jsem blíž, "nedávno jsem řídil auto a to vám byl pocit! Přepadla mě fascinace tím strojem. JAk to všechno funguje a tak... Slyšel jsem každý zvuk - každé klepnutí v motoru, v řazení, vzduch co bušil do kapoty a pronikal otevřeným oknem. Vůz reagoval na sešlapnutí plynu, motor se ztlumoval při sešlápnutí spojky a cítil jsem jak zabral, když jsem ji opět pouštěl. Řídil jsem tu věc, ovládal. Ovládal, aniž bych věděl, co se v tom stroji děje, aniž bych viděl a kontroloval každý šroub ve voze!"
Ten muž na mne zamyšleně pohlédl.
"A jak jsem tohle všechno vnímal," pokračoval jsem, "tak jsem se stal součástí toho stroje. Byl jako moje tělo. Taky nevnímám každou buňku mého těla, ale můj život ho prostupuje celý. Já prostupuji celým tělem. A tak jsem prostupoval celým vozem. Moje vědomí splynulo se strojem. Vědomí a vůz se propojily prostřednictvím mého těla jako další součástkou.
A pak se to stalo..."
"Copak?," zjitřil jsem patrně zájem onoho muže.
"Píchl jsem! Chápete? Když jsem se stal součástí toho stroje a prožíval tu úžasnou věc, tak prostě píchnu! Jak to?"
"Čekla jsi něco jiného?" pravil muž.
"No, podívejte: spousta lidí si tenhle pocit z jízdy užívá. Splynou s vozem a tak. Chápete? Vzrušující záležitost. Děje se něco významného. No a když jsem najednou schopen prožívat totéž, tak píchnu. A hlavně mi neříkejte, že to je tím, že mám starý auto a že mám prostě smůlu."
"To neříkám," odvětil muž.
"Jasně. Vždyť lidi jezdí i horšíma kraksnama. Najedou tisíce kilometrů v autě, který bylo těsně před rozsypáním. Znáte to: road movie... Oprejskaný kabrio, vítr ve vlasech, svoboda... No a já v tenhle moment píchnu."
"Pořád nevím, čemu se divíš. Dostal jsi, co jsi chtěl."
"Ale vždyť jsem vám teď řekl, co jsem chtěl! Chtěl jsem si užít tu jednotu mysli a stroje! A přitom jsem dostal díru do pneumatiky! A tu jsem nechtěl."
Muž se posadil do trávy, pohladil svého psa a pak ukázal na kozu: "Podívej, proměnil jsi mi psa v kozu! A to jsi chtěl?"
"Nikdy nebyla psem, pane! To na mě nezkoušejte. Já nejsem kouzelník."
"A chtěl jsi vidět dva psy?"
To se ví. Já nejsem kouzelník, ani čaroděj. Být člověk neznamená, že musím hned čarovat. A dva psy jsem vidět nechtěl. Já nechtěl ani...
"Já nic nechtěl."
"Chtěl, proto ses díval dál. Chtěl jsi vidět víc než vlastní představu o dvou psech. Očekával jsi dva psy, ale přál sis vidět. Prostě vidět víc než předtím."
Na obzoru se blýskalo. Nikdo tu už nevenčil žádné zvíře, což mě trochu uklidnilo. Vracel jsem se stejnou cestou. Už se setmělo, ale květy stále ležely na zemi a zářily. Byly osvětleny pouliční lampou. Ráno už kolem těch květů neprojdu, usmyslel jsem si. Zvedal se vítr a voněl. Listoví začalo šumět a zvedl se prach. Nechal jsem vítr prostupovat skrz sebe. Neovládal jsem ho, ale o to tentokrát nešlo. Zdá se, že v tom bylo víc očekávání než přání. Zdá se, že v tom bylo víc vědomí, než očekávání.