Je spousta věci, které tě nechají chladným. Prostě ne vše ti stojí za ztrátu času. Ale květiny a rostlinky vůbec do té kategorie nepatří. Jednou jsem ti na dvoře ukázal zářivě rudou růži. A pozoroval jsem, co ty na to. Květiny mají lidé většinou spojeny s křehkostí, něhou a krásou. Tobě nikdo nic o tom jak vnímat květy nikdy nevyprávěl. A pokud ano, nerozuměl bys. Proto jsem byl zvědavý, jaké pocity v tobě květ vyvolá. Hned bylo vidět jak se celá tvoje bytůstka zkoncentrovala. Snad vteřinu či dvě trvající ztichnutí a pak přišlo pár vteřin pozorování. Co to jen je? Tak barevné... Ale jen se dívat to nestačí. Lačně jsi natáhl ručičku. Tak jsem tě v náručí dal ke květině blíž a tys nesměle do lístku cvrnknul prstem. A pak ses najednou rozvášnil a tvoje buclaté ručky už už chtěly trhat. Bylo mi jasné, že ti nejde o ničení. Ty prostě poznáváš. Dalo by se to nazvat "destrukční autoedukace". A protože jsem ti v této sebevýchově nechtěl bránit, nechal jsem tě jeden okvětní lístek utrhnout.
Ten byl jemný, viď! Chuť nicmoc, ale každopádně zajímavé. V ten moment sis všiml, že celá zahrada je plná lístků, větviček a kvítků. Tvá vášnivost začala nabírat nekontrolovatelných obrátek a projevovala se rozptýlenou touhou otestovat vše a pokud možno hned a naráz... V takovou chvíli udržet tě v náručí je skutečným uměním.